O ROZLIČNÝCH SPRÁVCÍCH BOŽÍCH

"V čem je tedy nadřazenost Žida nebo v čem je prospěch z obřízky? V každém směru v mnohém. Především proto, že jim byla svěřena Boží posvátná prohlášení.“
Římanům 3:1,2

1) Úvod: O zapsání,uchování a předání Božích výroků
2) Role starozákonních kněží a králů
3) Věčné pověření židovského národa
4) Rozšíření a posílení původního správce
5) Úloha katolické církve
6) Závěr: Chvála všech správců

---

1) Úvod: O zapsání, uchování a předání Božích výroků

Rembrandt: Mojžíš rozbíjí tabulky se Zákonem, 1659, Olej na plátně, Gemäldegalerie, Berlín, Německo (Pro zvětšení klikni)

Jehova Bůh od počátku komunikoval s lidmi, které vytvořil. Jedním takovým záznamem o Boží komunikaci s člověkem je zachycení rozhovoru, při kterém Jehova Adama seznámil s tím, ze kterých stromů v zahradě smí jíst, a ze kterých nikoli. Bůh mluvil s lidmi také bezprostředně poté, co se dopustili přestupku, aby je seznámil s podstatou přestoupení a důsledky, které tato chyba bude pro ně mít. (1.Mo 2:16,17, 3:8,9, 11 a další) Není důvod se domnívat, alespoň Písmo to nikde neříká, že Adam s Evou před vyhnáním z ráje potřebovali prostředníka. Je možné, že Logos již tehdy pro lidi jako Boží mluvčí sloužil, ale nikde v Bibli to není explicitně vyjádřeno a ani není proč. Adam s Evou byli stejně Božími dětmi jako Logos. I po vyhnání z ráje Boží rozhovory s lidmi pokračovaly. Tak čteme například o tom, jak Jehova Bůh rozmlouval s Kainem před i po jeho činu. Nebo mnohokrát čteme, jak je zapsáno, že Jehova „řekl“ Noemovi, Abrahámovi, Izákovi a dalším. Domníváme se však, že se tyto rozhovory již neodehrávaly z očí do očí, ačkoli lidé snad takový pocit mít mohli a Písmo se v tom smyslu i vyjadřuje: že totiž dotyční lidé viděli a slyšeli samotného Boha. (srovnej Sk 7:38 a 1.Mo 32:30 nebo 5.Mo 4:33, 5:24, 26) Zdá se ale, že to vždy byl nějaký Boží mluvčí, který Boha zastupoval. To lze říci i o době křesťanské (srovnej Sk 10:13, 15, 19, 22) s výjimkou tří případů, ve kterých Bůh promlouvá přímo s Kristem. Zde usuzujeme, že to skutečně byl Boží hlas, ačkoli to ovšem nijak dokázat nelze.

Od dokončení Písma v 1. století našeho letopočtu pominuly i takovéto zážitky. Alespoň není žádný inspirovaný spolehlivý zdroj, který by dokládal, že by se tak komukoli stalo – lidé ovšem mohou mít pocity, že s nimi Bůh mluvil či mluví. Pochopitelné se to zdá – a nemuselo jít pouze o pocit – tehdy, kdy lidé v nacistických nebo komunistických koncentrácích čelili pro svoji víru kruté perzekuci nebo dokonce smrti. Kdo by mohl zabránit Bohu, aby poslal svého anděla a takového věrného člověka slovem podpořil nebo činem zachránil? – Ža 34:7, Da 3:25, 28

Ovšem, neméně podstatné než to, zda Bůh až dodnes mluví, ke komu ano a ke komu ne, a prostřednictvím koho, je skutečnost, že i v době, kdy Jehova prokazatelně podle Písma s lidmi rozmlouval, si přál, aby některé z těchto situací a slova v nich řečená byla natrvalo zaznamenána. Proto byly některé z  Jeho výroků vytesány do kamene, jiné zachyceny na papyru či pergamenu. A proto musel Jehova Bůh řešit otázku, kdo bude pověřen:

1. zapsáním Božích výroků,

2. jejich uchováváním a předávání dalším generacím.

Je přitom zajímavé si uvědomit, že lidé po dlouhou dobu žili bez zaznamenaných Božích výroků, a přesto si uchovávali vynikající víru. Jistě, bylo to proto, že s nimi Bůh jednal „přímo“ (jak uvedeno výše). Stojí však za připomenutí, že jestliže je podle Společností Strážná věž uváděné chronologie přibližným datem Adamova stvoření rok 4026 př.n.l. a Mojžíš zapisuje první knihu někdy kolem roku 1513 př. n.l., pak uplynulo dlouhých 2513 let lidské existence, aniž by Bůh považoval za nutné cokoli z toho, co prohlásil, nebo tu kterou situaci, jež se odehrála, písemně pod inspirací natrvalo zaznamenat. Poté, v období asi 63 let, v letech 1513 až 1450 př.n.l. došlo k jakémusi „výbuchu psaní“, kdy vzniklo celkem 7 knih: Pentateuch a knihy Jozue a Job. Dalších 350 let nic, až asi do let 1100 – 1040 př.n.l., kdy Samuel, Gad a Natan sepisují 4 další knihy Hebrejských písem – Soudce, Rút a 1. a 2. Samuelovu. Následovně Šalamoun dokončuje svoji Píseň a poté Kazatele, aby se psaní zastavilo na období téměř jednoho a půl staletí, až asi do roku 850 př.n.l., od kterého v průběhu 50 let až do konce 9.století př.n.l. vznikají knihy tří nejstarších proroků, Jonáše, Joela a Amose. Poté opět dochází k 50 let dlouhé odmlce, až někam do druhé poloviny 8. st. př.n.l., kdy po roce 745 př.n.l. se svojí knihou přichází Ozeáš, následován těsně Izajášem. Od tohoto okamžiku se dá říci, že se zapisování Božích výroků časově poměrně stabilizuje a probíhá víceméně kontinuálně až do období po roce 443 př.n.l. Tehdy se Nehemjášem a Malachiášem psaní Hebrejských písem uzavírá, aby zaznamenávání Božích slov bylo zahájeno znovu až křesťanskými pisateli. Po jak dlouhé době? Téměř po 500 letech, bereme-li v úvahu, že první evangelium z hlediska času zapsání, Matoušovo, volně datujeme do období asi roku 41 n.l.

Úhrnem lze tedy říci, že k zaznamenávání Božích výroků dochází nepravidelně, a že mezi jednotlivými úseky zapisování existují dlouhé, někdy i mnohasetleté pauzy. Nepočítáme-li prvotní období od Stvoření až do psaní první knihy a ani období od konce 1. století až dodnes, pak součet přestávek mezi psaním jednotlivých knih Hebrejských a Křesťanských řeckých písem dosahuje asi 1050 let, což se rovná zhruba 2/3 doby z oněch asi 1600 let, po kterou Bible byla psána. (1513 př.n.l. až 98 n.l.) Jestliže naopak započteme i poslední období beze psaní, od r. 98 do současnosti, zjišťujeme, že se jedná o takřka 2950 let ( (asi) 1050 + 1900) Zde se dostáváme k zamýšlené podstatě úvahy: jestliže doba uchování svatých písem tak výrazně převyšuje dobu jejich sepsání, na čem a jakým způsobem se zapsané zachová a jaký má být ten, kdo sepsané bude uchovávat?

2) Role starozákonních kněží a králů

Michelangelo. Prorok Jeremiáš. 1508-1512. Freska. Sistine Chapel, Vatikán. (Pro zvětšení klikni)

Vskutku, bylo toho o Bibli hodně napsáno. Nicméně, když jsem hledal, na jakém druhu materiálu se zjevená zpráva předávala dál, nenalezl jsem o tom v literatuře vydané Společností Strážná věž žádné hlubší pojednání. Obecně se dá samozřejmě usoudit, že Mojžíš psal (kromě toho, že vytesával do kamenných desek Desatero) oněch 613 přikázání, ze kterých se skládá Mojžíšský zákoník a ostatní vyprávění zachycená v Pentateuchu, na papyrus. Ten byl běžně používán až do 4.století našeho letopočtu, kdy se místo něj začal používat trvanlivější materiál, pergamen. Encyklopedie Hlubší pochopení Písma uvádí, že se ve vlhkém prostředí papyrus kazil a v suchém lámal, ale že přesto bylo kolem Mrtvého moře nalezeno několik biblických papyrů pocházejících dokonce ze druhého nebo prvního století př.n.l. (Hlubší pochopení Písma, sv. 2 str. 200). Pokud ovšem měl papyrus takovéto nevýhody, rozhodně by neobstál delší dobu, řekněme třeba 50 let, při pravidelném používání. Bylo třeba pořizovat stále nové opisy. Bylo tomu tak? Byly pořizovány?

Až do doby Ezdrášovy nelze spolehlivě odpovědět. Alespoň ne na základě Bible. Ne že by Jehova nenařídil, jak se má Zákon uchovávat pro budoucí generace. Dokonce jeho uchováním a předáváním pověřil obě vládnoucí složky izraelské společnosti, duchovní a světskou, aby se znalost Zákona stala mezi Izraelity běžnou věcí. Tak se dočítáme, že jako archív pro Zákon sloužila Truhla smlouvy, a to tak, že Desatero na dvou tabulkách svědectví bylo vloženo přímo do truhly (spolu se zlatým džbánem s manou a Áronovým prutem, který zázračně vypučel po Korachově vzpouře), avšak zbytek Zákona napsaný Mojžíšem nebyl dán do Truhly, nýbrž byl umístěn „po straně truhly smlouvy“ – De 31: 24-26. Jednou za sedm let, tedy v sabatním roce, měl být při svátku chýší tento Zákon předčítán lidu – De 31:9-13. V Bibli ani dostupné literatuře jsem nenalezl příkaz, aby Zákon, který vlastnoručně napsal Mojžíš, byl duchovní složkou opisován. Muselo se tak ale stát, protože jinak by se Zákonu nemohli učit samotní kněží a levité, kteří zpětně o něm poučovali lid. Do Svaté, kde byl po straně truhly Mojžíšův originál umístěn, totiž mohl jen velekněz a jenom jednou do roka, a to měl navíc zcela jiné starosti, než se tam učit. Také, jak již bylo uvedeno, ani kvalita materiálu, ať již papyru nebo pergamenu, nebyla taková, aby snesla delší dobu zacházení a nepoškodila se. Jen tak, že vůbec nebyl používán, mohl Mojžíšův originál přetrvat až do Joziášovy reformy v roce 642 př.n.l. Problematickým z hlediska realizace se mi potom jeví Žalm 1:2. Je totiž evidentní, že svůj vlastní opis Pentateuchu mohl mít jen málokdo. Vždyť pro jeho opisování musela být stanovena určitá pravidla a kvalifikace, obdobně jako v pozdějších dobách, kdy existovaly celé školy opisovačů. Jestliže by nebyly stanoveny přesné podmínky pro opisování, bylo by za chvíli tolik znění Pentateuchů, jako jejich pisatelů. Nicméně je ale také zřejmé, že k opisování a uchovávání opisů Zákona Bůh nestanovil levitům žádné pravidlo (alespoň v Bibli není zaznamenáno), což je pozoruhodné. Zde posléze z vlastní iniciativy do popředí zřetelně vystupuje systematik Ezdráš, který v tomto ohledu udělal zásadní pořádek.

Druhou složkou odpovědnou za pořizování opisů Pentateuchu byla vládní složka společnosti, reprezentovaná králem – 5Mo 17:18,19. Jediným panovníkem, o kterém je záznam, že měl svůj vlastní výtisk, je ovšem pouze Jozue – Jozue 1:8. Jaká byla většina dalších izraelských králů není třeba příliš rozebírat. V  Písmu neexistuje žádný záznam o tom, že by tento pokyn plnili, a to až do doby Joziášovy. To se psal rok 642 př.n.l., osmnáctý rok jeho vlády, když pokračoval ve své velké náboženské reformě tak, že nechal renovovat chrám. Při této příležitosti byla nalezena „samotná kniha zákona“ Mojžíšova, a jak dodává příručka Všechno Písmo je inspirováno Bohem a je užitečné , byl to původní exemplář. Byl to opravdu původní Mojžíšův exemplář? Zdá se, že opravdu ano. Proč tak usuzuji? Na základě zděšené Joziášovy reakce popsané ve 2.Kr 22:11: „A jakmile král slyšel slova tohoto zákona, stalo se, že okamžitě roztrhl své oděvy.“ Trhal by si král oděvy, kdyby se nedozvěděl něco nového, co totiž on a národ vzhledem k Bohu měli dělat a nedělali? Jistě ne. Pokud by měl k dispozici opis tohoto nalezeného originálu, znal by jeho obsah a děsil by se daleko dříve, ne až poté, co si neznámé z neexistujících opisů přečetl až v originálu. Navíc, jak vyplývá z následující kapitoly, shromáždil kněze, starší muže a celý národ a četl jim z Pentateuchu. Fakt, že musel shromáždit i kněze, je ještě horší: vypovídá o tom, že nejspíše ani oni neměli ani jeden jediný písemný záznam Pentateuchu. Na základě přečteného pak král za celý národ uzavřel s Jehovou smlouvu o tom, že budou provádět všechno, co bylo napsáno v knize. Bohužel tato epizoda svědčí o smutné skutečnosti, že - obdobně jako někdy v době Asově (997-936 př.n.l.) - opis Pentateuchu nebyl v 7. století před naším letopočtem v Izraeli k dispozici. A je nanejvýš pravděpodobné, že mnohokrát se totéž přihodilo i ve staletích předcházejících i následujících. – 2 Par 15:3. Kniha Všechno Písmo je inspirováno Bohem a je užitečné sice uvádí (305, odst. 2), že od začátku se inspirované spisy včetně jejich autorizovaných opisů uchovávaly s velkou péčí. Zdá se to logické, ale není k tomu uveden žádný biblický ani mimobiblický podklad. Spíše se zdá být realitou, že k žádnému řádnému opisování nedocházelo, a že Joziáš pro nás Pentateuch - nepochybně díky Božímu zásahu - na poslední chvíli, 35 let před zničením chrámu, zachránil. Totéž se více či méně zřejmě týká i ostatních do té doby zapsaných biblických knih.

Jak to bylo s těmito ostatními knihami napsanými před dobou rozkvětu písařů v době Ezdrášově? Celkově se jedná o 14 knih zapsaných před 7.st př.n.l. o jejichž způsobu dochování nic nevíme. Zde jsou: Jozue, Soudců, Rút, obě Samuelovy, Žalmy, Přísloví, Kazatel, Píseň, Izajáš, Joel, Amos, Jonáš, Micheáš. Zvolil jsem 7.st. jako předěl, jednak proto, že v té době již je doložena funkce tajemníka jako zapisovače (Baruk), jednak proto, že je toto století již blízko k Ezdrášovi - opisovači samotnému, a dá se předpokládat, že tato funkce se již nějakou dobu vykonávala, snad právě od století sedmého. Tím nechci říci, že již předtím nebyli lidé, kteří by Boží výroky nezaznamenávali. Museli zde být, jestliže se nám tyto výroky dochovaly. Encyklopedie Hlubší pochopení Písma (sv. 2, s. 201, 202) uvádí rozsáhlý seznam takových lidí a pramenů. Rovněž kniha Všechno Písmo je inspirováno Bohem a je užitečné (s. 64 odst. 3) se zmiňuje o hojných mimobiblických pramenech, ze kterých čerpal Jeremjáš při psaní knih Královských. Chci jenom říci, že způsob dochování, Boží předpis, na základě kterého by se tak dělo, a požadavky na lidský faktor, který by zachovával původní originál (např. vizionáře a proroka Šichonity Achijáše, 2.Pa 9:29 - byli to kněží nebo státní zaměstnanci? atd.) v této věci nám nejsou známi.

Na danou otázku, respektive na její část, a sice jakým způsobem se zapsané zachová a jaký má být ten, kdo sepsané bude uchovávat, nelze tedy, až do doby Jeremjášovy, potažmo Ezdrášovy, jednoznačně odpovědět.

3) Věčné pověření židovského národa

Rembrandt: Apoštol Pavel. 1657. Olej na plátně. The National Gallery of Art, Washington, DC (Pro zvětšení klikni)

Je ovšem zajímavé, že apoštol Pavel se vůbec nezaobírá detailním rozborem uchování tehdy známých svatých písem; spíše, když se tohoto uchování Božích výroků dotýká, velmi zevšeobecňuje. Píše v  Římanům 3:1,2: „V čem je tedy nadřazenost Žida nebo v čem je prospěch z obřízky? V každém směru v mnohém. Především proto, že jim byla svěřena Boží posvátná prohlášení.“

Zevšeobecňuje tak, že každý Žid, který se kdy narodil, je nadřazen proto, že mu byla svěřena Boží posvátná prohlášení. Jak mu byla svěřena? Ve zkratce řečeno: věděl o nich, více či méně podle nich žil, někteří věrní pořizovali kopie, jiní Písma vykládali. Většina jim věřila a byla ochotna podle nich žít a hájit je v myšlenkových i doslovných bitvách s ostatními učeními, resp. velmocemi. Nebo naopak: ačkoli jim věřila, zrazovala je, činila nebo nečinila z té zrady pokání, vracela se či nevracela k Bohu, a byla či nebyla Bohem přijímána. Ne, nebylo to vždycky a v každé době ideální, ale Bůh se postaral a použil nedokonalý lidský faktor, aby se Jeho výroky uchovaly mezi lidmi.

Jinými slovy: Boží posvátná prohlášení byla svěřena židovskému národu jako jednotlivcům i jako celku. V tomto svěření spočívala jeho a jejich nadřazenost nad ostatními národy.

Jestliže odpověď zní: Uchováváním Božích výroků byl pověřen celý židovský národ a jednotlivci v něm, pak se naskýtá druhá, již naznačená otázka: Jaká byla mravní kvalita tohoto národa a těchto jednotlivců? Jaká byla mravní kvalita těch, kterým byla svěřena tak ohromná čest, jakou bezesporu bylo uchovávání a předávání Božích výroků? A dá se toto vůbec zhodnotit? Pokusme se. Jistě nalezneme vynikající jednotlivce: Chrabrý Jozue, obezřetný Gideon, přímý muž David, duchovní obr Izajáš a stovky dalších, výjimečných lidí. Byli zde i gauneři, za všechny jmenujme Nabala, a slaboši, za ně připomeňme Achaba. Také intrikáni jako Absalom a Adonijáš. Utrhači jako Šimeí. A tisíce dalších, nikoli černobílých, jmenujme za všechny třeba Joaba, silného pro Jehovu, děsivého pro své konkurenty, nebo Uzijáše, desetiletí dobrého a po jednom úletu až do smrti malomocného krále.

A národ jako takový? Jenom černý? Modlářský? Reptající, chamtivý, své si budující a na chrám nedbající? Těžko pouze takový. Spíše by se na izraelský národ hodilo toto hodnocení: „A kromě toho byly v Judě i dobré věci.“ (2.Pa 12:12) To je inspirovaný výrok pronesený Ezdrášem, když charakterizoval sedmnáctiletou dobu vlády krále Rehoboáma (997-980 př.n.l.). Co konkrétně lze z této doby vyzdvihnout jako „dobré“? Že Rehoboám uposlechl Šemajáše, Jehovova proroka, když ten mu sdělil, že Jehova si nepřeje, aby vytáhl proti svým bratrům v desetikmenném království. (2.Pa 11:1-4) Že se tentýž tak arogantní Rehoboám z 10. kapitoly 2.Pa ve 12. kapitole téže knihy tak pokořil, že Jehova v roce 993 př.n.l. změnil Šišakovu hrozbu totálního vyhlazení na pouhé materiální škody? Že když Jeroboám postavil zlaté tele a propustil Levity a kněze, ti neváhali a přidali se na stranu pravého Boha – a „přišli do Jeruzaléma …… a po tři roky chodili cestou Davidovou a Šalamounovou“. (2.Pa 11:17) Dobré bylo i to, že Rehoboám byl schopen vroucí lásky k jedné ženě, a že se uměl postarat o svých 88 dětí, a obstál tak jako otec – 2.Pa 11:21,.23. Jak snadné ovšem je vyzdvihnout toto hodnocení Rehoboáma: „Ale činil, co bylo špatné, neboť nezaložil své srdce pevně, aby pátralo po Jehovovi.“ (2.Pa 12:14)

Obdobně tomu bylo s celým izraelským národem, národem smlouvy s Bohem Jehovou. Nebyl černobílý. Od roku 1513 př.n.l., kdy vstoupil do smlouvy s Bohem, se národ jako celek i jednotlivci v něm dopustili hrozných věcí. Kolik vzpurnosti a následných trestů je zapsáno jenom v Pentateuchu. Jmenujme třeba osudovou zbabělost většiny při návratu zvědů z Kanánu nebo Achanovu loupež. A projdeme-li se dalšími staletími? 350 let období Soudců by poskytlo náměty na desítky hororových filmů Např. jak kmen Benjamínovců málem vymřel, a to jednak kvůli projevení odporné sexuální posedlosti části z nich, mužů z města Gibeje, jednak proto, že celý kmen trpěl nedostatkem soudnosti a hřích kryl, a to i navzdory téměř uskutečněné hrozbě vyhlazení celého kmene. A to jak si šest set zbylých Benjamínovců, tentokrát již se souhlasem ostatních kmenů, které je předtím málem vybili, obstaralo manželky, je také, řekněme, zvláštní – Soudců 21 kapitola. Období Soudců je mnohdy vůbec podivné svou krutostí, uveďme ještě například upálení tisíce mužů a žen v šechemské věži, kterému předcházel jen stěží uvěřitelný masakr 70 Gideonových synů – Soudců 9. kap. Pokud se přesuneme do dalších století, do období králů, je možné nevzpomenout na Šalamounův smutný náboženský pád doprovázený tak těžkou robotou jeho poddaného lidu, že celá situace nakonec vyvrcholila rozpadem státu? Je snadné ovšem přijmout klišé představy Šalamouna jako jen tak trochu chybujícího krále. Vždyť doba jeho vlády přece předstiňovala dobu Kristovu! Ale ne. V celém životě Šalamouna se od okamžiku, kdy se stal králem, projevovala i temná místa jeho hříšnosti, ostatně jako u každého z nás.

Myšlenka, kterou sleduji, je tato: Dějiny izraelského národa jsou „také“ dějinami hrůzy a „také“ dějinami vynikajících období a činů. Nejsou „jenom“ dějinami hrůzy nebo „jenom“ dějinami vynikajících činů. A stejné je to i s jednotlivci v tomto národě. Přesto Jehova Bůh používal po dobu 1600 let tento národ i jednotlivce v něm, navzdory těm tunám brutality, podlosti a posedlosti sexem nebo mocí. Proč? Protože zde na zemi prostě nebylo nic lepšího. A tak jim byla svěřena „Boží posvátná prohlášení“, (Ří 3:1,2), aby je tento národ a tito jednotlivci uchovávali a předávali staletími dál .

Popíral nedostatek víry některých nebo dokonce v určitých obdobích celého národa to, že se stali a byli Božím smluvním národem? Nikoli. A přestali být tímto výlučným smluvním národem nikoli na základě svého hříchu, ale proto, že se naplnila plná hranice času (Gal 4:4) a byl přidán další národ. Nikoli jejich špatnost, ale Boží časový plán od nich částečně odňal správu posvátných věcí. Nicméně je zřetelné, že Bůh je nezavrhl. To je myšlenka, se kterou mnozí nemusí souhlasit. Naopak, to, že Bůh izraelský národ zavrhl, budou dokládat tím, že se v okamžiku Kristovy smrti roztrhla opona svatyně (Mt 27:51), a celý chrám byl posléze zcela zničen v roce 70 n.l. Takto - podle představitelů teorie zavržení - přestala kněžská služba, která již předtím byla nahrazena službou Kristovou, a v platnost vstoupila jiná, výlučně křesťansky orientovaná nová smlouva. – Jeremjáš 31.kapitola.

V takových tvrzeních je samozřejmě mnoho pravdy. Totiž: opona se roztrhla, chrám byl zničen a specifické, pouze židovské kněžství ustalo, protože ve své nové a výrazně univerzálnější formě přešlo na následníky Krista, kteří po roce 36 n.l. „byli božskou prozřetelností nazváni křesťané“ – Sk 11:26, 1.Pe 2:9. Tímto způsobem vstoupila v platnost nová smlouva, takto monumentální rozšíření všeobecného kněžství na všechny opravdové Boží děti, židovské i křesťanské. Ale nikde v Písmu nečteme, že by Bůh proto svůj smluvní lid zavrhl. Naopak, dočítáme se taková a jim podobná ujištění: „Tak řekl Jehova, dárce slunce pro světlo ve dne, pro světlo v noci, Ten, který vzdouvá moře, aby se jeho vlny rozbouřily, Ten, jehož jméno je Jehova vojsk: ´ Kdyby mohly být z místa přede mnou odstraněny tyto předpisy, ´ je Jehovův výrok, ´mohli by podobně ti, kteří jsou Izraelovým semenem, přestat být provždy přede mnou národem.´“ Tak řekl Jehova vojsk: „´Kdyby se dala změřit nebesa nahoře a daly se prozkoumat základy země dole, sám bych také mohl zavrhnout celé Izraelovo semeno kvůli všemu, co udělali,´je Jehovův výrok. (Jer 31 35-37) Viz též 3.Mo 26:44,45 a mnohé další odkazy.

Jinými slovy: ´Až přestane svítit slunce ve dne a měsíc v noci, což se nikdy nestane, tak potom Já, Svrchovaný Bůh, se zřeknu Izraelova semene, tělesného, doslovného izraelského národa´. Proto také Pavel v dopise Římanům klade otázku: „Cožpak Bůh zavrhl svůj lid? Kéž se to nikdy nestane …… . Bůh nezavrhl svůj lid , který nejdříve uznal.……..“ . (Řím 11:1,2) Kdo byl pak zavržen? Pavel pokračuje v téže kapitole 14 a 15 veršem: „zda bych mohl podnítit k žárlivosti ty, kteří jsou mé vlastní tělo a zachránit některé z nich. Jestliže totiž jejich zavržení (v kontextu rozuměj: zavržení některých a zachránění jiných) znamená smíření pro svět ….“.

Bůh nikdy nezavrhl svůj izraelský lid jako celek, pouze některé z něj jako jednotlivce. To znamená, že Bohem schválený a zcela konkrétní smluvní vztah s Izraelem nepřešel na žádný jiný lid. Je to obdobná situace, jakou uvádí apoštol Pavel vzhledem k Abrahámově smlouvě a Mojžíšskému zákonu. V tomto případě Pavel uvádí, že Mojžíský zákon nemohl zrušit Abrahámovskou smlouvu, uzavřenou staletí předtím. Naopak, Abrahámovská smlouva zůstává v platnosti, a Mojžíšův zákon ji dále - za zcela určitým účelem - doplňuje a rozvíjí. Kromě jiného například umožňuje, že se další lidé v průběhu staletí k židovskému smluvnímu národu mohli připojit a vytvořit ne již rasově jednobarevný tělesný kolektiv, ale mezinárodní duchovní tým.

4) Rozšíření a posílení původního správce

Rembrandt: Sv. Pavel ve vězení. 1627. Olej na desce. Staatsgalerie, Stuttgart, Německo (Pro zvětšení klikni)

Další smlouva, označená jako Nová smlouva, není uzavřena s doslovným Izraelem, a její formativní podmínky jsou na bázi srdce a vyznání, nikoli narození a litery Zákona. Je uzavírána s duchovními Izraelci, duchovním Izraelem, Izraelem Božím. Nicméně, jejím cílem zdaleka není naprosté a celkové vymazání smlouvy předcházející. Naopak. Jako poklad a cennost a jako doklad o Božím způsobu jednání starou smlouvu zachovává.

Jakou podporu pro to nalézáme v Bibli? Jednou takovou oporou je Pavlovo následné dokazování v 11.kapitole dopisu Římanům: „Jestliže však některé ratolesti (pozn.: ne všechny ratolesti, pouze některé) byly vylomeny, ale ty, ačkoli jsi planou olivou, jsi byl mezi ně naroubován a stal ses podílníkem na tučném kořenu olivy ….. (Řím 11:17)

Všichni v prvních 36 měsících Božím duchem zplození smluvní partneři nové smlouvy mezi Bohem a duchovním Izraelem byli tělesní Židé. Je to přece tak, že Kristus byl rodem Žid. A je to tak, že všichni apoštolové byli Židé. A je to tak, že zakládající členové všech sborů byli jenom Židé. Prozaicky řečeno, prvotní křesťanské sbory byly firmy se stoprocentní židovskou účastí. Vždyť ti všichni, bez rozdílu, na které byl vylit svatý duch o letnicích, a kteří se rozptýlili po světě, aby v něm zakládali křesťanské sbory, byli zase jenom: Židé.

V této souvislosti stojí za otázku, proč tito - nyní jak tělesní, tak duchovní - židé nepřestali po zmrtvýchvstání Krista brát chrám jako středisko svého uctívání, a to až do jeho pádu v roce 70. n.l. Čteme, že „byli stále přítomni v chrámu“, „šli do chrámu k hodině modlitby“, vyučovali v chrámu a opětovně se tam k vyučování scházeli, poslali Pavla do chrámu, aby se tam očistil. Dokonce i Pavel dostal od Boha vytržení, když se modlil v chrámu! – Sk 5: 21, 22. Lze snad vysvětlit, že bezprostředně po smrti Krista ještě byli příliš zakořeněni ve starém stereotypu. Ale - řečeno terminologií svědků Jehovových - takzvaný „vedoucí sbor“, poslal Pavla do chrámu k očistě již téměř 30 let po založení duchovního Izraele! A Pavel, první a nejpřednější ze všech ikonoklastů na světě, Pavel poslechl! Nelze přitom samozřejmě opomíjet důvody, které všechny zúčastněné k tomuto jednání vedly, ale nelze také opomíjet, že základ duchovního křesťanského Božího lidu byl a celá desetiletí zůstával židovský. Vždyť i první sepsané evangelium, Matoušovo z roku 41 n.l., bylo napsáno hebrejsky a určeno především potřebám křesťanů z Hebrejců.

Zůstává proto závažnou otázkou, jakou roli doslovný, fyzický Izrael dnes hraje ve splňování Božích předsevzetí. V současné době se zdá, že jeho role jako hlavního nositele Božích výroků se skutečně vyčerpala v 1. století. Toto jeho dílčí vyčerpání ale neopravňuje k jeho odsouzení a zavržení, tak jak to udělala církev, když dosáhla moci, ani ke znegování toho základního: byl to izraelský národ, který se v důsledku Boží vůle stal nadřazeným ostatním národům v tom smyslu, že byl pověřen uchováním Jeho výroků.

Jak pokračovalo uchovávání Božích výroků novým „vyvoleným rodem, královským kněžstvem, svatým národem, lidem pro zvláštní vlastnictví“? – 1.Pe 2:9

Výchozí situace je taková, že téměř všechen nový smluvní lid boží je naprosto a na základě své svobodné vůle a volby oddán Bohu, každý jednotlivec tohoto národa si v okamžiku křtu volí i možné pronásledování - zpočátku téměř jisté - a mnohdy ví, že ho čeká i drsná smrt. Je to - v hlubokém smyslu toho slova - exkluzivní společenství duchovní pravdě naprosto oddaných lidí. A přece i zde, jaké neštěstí(!) není možné nedopustit se omylů, hádek a rozepří a po získání moci tyranizování a pobíjení souvěrců i jinověrců. Chtělo by se přijít s lacinou omluvou a říci: čas to zničil a pak lidé, kterým už nešlo o pravdu, ale o uplatňování osobní moci. To jistě. To by šlo říci. Kdyby rozkoly nenastaly již bezprostředně po Kristově smrti, a to právě mezi těmi nejlepšími a oddanými, pak by to šlo říci.

Jaké rozkoly? A z jakých důvodů?

První vážnější rozkol mezi prvními opravdovými nastal záhy po vylití svatého ducha o letnicích roku 33 n.l., a to kvůli – a jak smutné a jak skutečné – jídlu. Rodem židovské, ale jazykem řeckým mluvící vdovy dostávaly - alespoň to tak tvrdili jejich mužští, taktéž řecky mluvící, rodem židovští zastánci - méně jídla než rodem židovské a židovsky i mluvící vdovy. Byla to pravda? Nebo se jim to jenom zdálo? Chápeme, že to není podstatné. Podstatné bylo, že spor vůbec v tak duchovně nabitém ovzduší mohl vzniknout. Podstatné a dobré je i to, že byl rychle vyřešen. Ale ani rychlé a dobré řešení nezakrývá hříšnost, která se projevila. – Jakub 4:1-3.

Tímto příkladem chci ukázat, že nový boží lid byl proti některým devastujícím účinkům hříchu stejně bezmocný, jako ten starý, izraelský. A že při uchovávání Božích svatých prohlášení podléhal stejným zákonitostem hříchu. Jak se to projevilo?

Odpadnutím od mravních norem a naukových pravd obsažených v Bibli, od prvotního smyslu a uspořádání křesťanství, ale nikoli odpadnutím od Bible jako takové.

5) Úloha katolické církve

Vincent van Gogh. Zátiší s otevřenou Biblí. 1885. Olej na plátně. (Pro zvětšení klikni)

Nelze než vyslovit politování nad nemravným životem těch, kteří si říkali a říkají kristovci. Nelze než zaplakat nad inkvizicí a rozhořčit se nad odpustky. Nelze než se divit některým naukám, jako bylo věčné mučení v pekle.

Nelze ale ani říci, jak to někteří samospravedliví podávají, že by křesťanstvo bylo toliko falešným přítelem Bible. Po 2000 let Bible neměla jiného přítele a zastánce než právě křesťanstvo. Pokusme se podívat na to, co tolik osočované organizované náboženství udělalo pro Bibli a Boha. To, co nás přitom především zajímá je to, jak církev obstála při námi zejména diskutované otázce: jak uchovala svatá Boží prohlášení, aby z nich ostatní měli užitek.

Na konci 1.st.n.l. bylo lidmi a Božím svatým duchem napsáno již všech 27 knih, které byly později označeny jako kanonické. Kánon jako takový se však - opět pod vedením lidí a Božího ducha - utvářel v průběhu nejméně dalších dvou staletí. Na konci 2. století, jak potvrzuje Muratoriho zlomek, až na dopis Hebrejcům a Jakuba a některé další, např. Janovy nebo Petrovy dopisy a Zjevení, již byla přijata většina knih, které dnes označujeme jako kanonické. Origenes roku 230 přijal Jakuba a Hebrejcům, a později, během konce 4. století, byl Athanasiem, Jeronýmem a Augustinem vymezen tentýž Kánon 27 knih, které používáme my dnes. – Všechno Písmo je inspirováno Bohem a je užitečné , s. 302-305.

Kdo však donesl, opsal, uchoval materiál, který mohl být kanonizován? Obecně naznačují mnozí autoři, že církev v této době neměla supra-pevnou strukturu. Byla společenstvím v Krista věřících lidí, posmívaných a pronásledovaných až do roku 325 n.l., kdy ji Konstantin v Nikaji prohlásil za oficiální součást ostatních náboženství římské říše. Jak to bylo s mravní čistotou těch, kdo Písma uchovávali, a s naukovou čistotou uchovávaného textu? Nemám v těchto směrech dostatek znalostí, abych to mohl do hloubky posoudit. Ale zřejmě nebudu daleko od pravdy, řeknu-li, že ve srovnání s dobou středověkou zachovávaly tyto tisíce mnohdy bezejmenných vysoký a nadprůměrný standart, srážený ovšem, v některých směrech, naší věčnou hříšností. Církev dostala plnou možnost zkazit svůj počáteční slibný rozvoj až v době středověku, především v několika staletích bezprostředně předcházejících anglické (Viklef), české (Hus) a německé (Luther) reformaci. Jak a kým byla svatá Písma uchovávána v této době?

Z mnoha označení doby středověku, kdy začal a kdy skončil (často se udává období od pádu Říma, 476 n.l., až do okamžiku Guttenbergova vynálezu knihtisku, cca 1450 n.l.), jeví se jako praktické pro naši úvahu použít označení, se kterým přichází Erazim Kohák v knize Člověk, dobro a zlo . Jako začátek středověku uvádí datum 391 n.l., kdy Flavius Theodosius, křesťanský císař a poslední císař celé římské říše, zakázal všechna nekřesťanská náboženství. A jako konec středověku uvádí rok 1415, kdy po upálení Jana Husa vzpoura v českých zemích účinně vyjmula střed Evropy z moci biskupa římského. Dodává, že tato data považuje za vhodná právě proto, že středověk, tak různorodý, má jeden společný znak. Je to údobí, kdy Evropa vyznává a povoluje jen jednu společnou víru. Povšimněme si tří kritických období, ve kterých církev všeobecná obstála při zachování Písma a jeho předání dál. První se bude týkat doby po pádu říše římské, druhé doby nesmírné expanze islámu a třetí turecko-tatarského nebezpečí.

Něco za něco, dalo by se říci k prvnímu období. Když padl roku 476 Řím, církev zůstala. Ještě předtím vojska již křesťanské říše římské společně s barbarskými veliteli zachránila existenci Bible a svojí vlastní v roce 451 v bitvě na Katalánských polích (dnešní Francie), když s obrovským úsilím odrazila vpád ohromné asijské, a priori nekřesťanské, Attilovy říše Hunů. Pohanští spojenci církve v této bitvě, kočovné germánské kmeny Ostrogotů, Visigotů, Vandalů a dalších, se ale bezprostředně poté stali dalším vážným nebezpečím pro víru v křesťanského Boha. V tomto dvojnásobném, gigantickém souboji s pohanstvím ale církev nepodlehla, vzhledem k víře v biblického Boha vyšla vítězně, a zařadila se tak po bok izraelského národa jako jeho nejenom mladší, ale zároveň komplexnější (protože do svého kánonu zahrnula jak starý, tak nový zákon), svěžejší a ve světovém kontextu daleko univerzálnější , nositelka Božích svatých prohlášení. Kdyby tomu tak nebylo, nepochybně bychom se dnes klaněli pestré směsici slovanských, germánských a řecko-římských božstev.

Díky Bohu a jím podporované církvi katolické (všeobecné) se tak nestalo.

Samozřejmě, utrpěla značné šrámy. Organizační i lidské ztráty byly ohromné. Nauky se, ve snaze jednak přežít, jednak získat co nejvíce stoupenců, přetvářely do podoby, která jejich původní čistý smysl někdy méně, jindy více, zahalila. Ale Bible zůstávala a zůstala nezměněna. A uchována v té čisté podobě, v jaké byla původně napsána. Pro katolickou církev byla svatou, nedotknutelnou knihou. Nedotknutelnou v kladném smyslu ochrany, ale i v záporném smyslu nepřístupnosti pro jiné než vyvolené a schválené. Z tohoto úhlu pohledu lze říci: Církev byla nepřítelem lidí, kteří Bibli chtěli číst a vykládat, aniž by dostali církevní imprimatur. Ale nebyla nepřítelem Bible jako takové.

Když v roce 622 utekl Mohamed z Mekky do Mediny a založil zde nové náboženství, jen málokdo tušil, jaké další smrtelné nebezpečí v tu chvíli nastalo pro biblické poselství. Neuplynulo ani sto let, během kterých si arabští nájezdníci podmanili nejenom Jeruzalém, ale stanuli až ve Francii, stejně jako předtím Hunové a se stejným cílem. Dobýt křesťanská území a zavést svůj světový názor. O století a půl později beztak již ovládli území všech kdysi biblických velmocí, Egypta, Asýrie, Medo-Persie. Co by to znamenalo pro Bibli je snadné domyslet. A pochybuje-li kdo, snad by pro něj bylo praktické podívat se do dnešního Iránu, Saudské Arábie či jiných fundamentalistických islámských zemí. Bible, Boží slovo, by se ocitla nanejvýš v několika málo exemplářích v islámských knihovnách. Kde by byla pak víra v to, že Bůh poslal svého syna, aby vykoupil svět? Inu, říkalo by se, že Kristus byl dobrý prorok, ale Alláh stejně musel poslat Mohameda.

Bůh židovské a křesťanské Bible, v této chvíli jednoznačně reprezentovaný katolickou církví - neboť nebylo žádné jiné církve, to však nedopustil. Francký majordomus Karel Martel, jehož vnuk Karel Veliký byl o 68 let později papežem korunován za prvního křesťanského římského císaře, stál v čele křesťanské armády, která v roce 732 v bitvě u Poitiers na jihozápadě Francie uhájila základní židovsko-křesťanský vzkaz Boha pro lidi na další dvě staletí. Až do roku 955.

V té době Maďaři představovali divoké spojenectví pohanských kmenů s velkými ambicemi. Jejich pravlastí byla oblast kolem řeky Kamy v blízkosti Uralu. Zde se mísili s ostatními kočovnými kmeny mluvícími tureckými či tatarskými jazyky. Brzy ovládli uherskou kotlinu, stali se postrachem celé Evropy, a zastaveni byli až v roce 955 v bitvě na řece Lechu u Augšburku. Kým? Spojenými vojsky Bavorů, Lotrinčanů, Švábů a Čechů, kterým velel křesťanský král Ota I.

Nelze než přiznat: pokud by křesťanští panovníci, podporováni katolickou církví, v období středověku neuhájili se zbraní v ruce celistvost svého území a náboženství Bible oproti zcela jiným směrům učení, Evropa ani Amerika by dnes nebyly křesťanské. Jistě, kdo uvnitř církve neskákal tak, jak ona pískala, měl nejrůznější škálu problémů, od drobných ústrků až po inkviziční mučení a posléze hranici. Nemám nejmenší úmysl toto omlouvat. Nicméně, otázka, kterou řeším, je zcela jiná. A znovu bych připomenul, že u těch, kteří byli Bohem výslovně pověřeni jako nositelé Božích výroků, u izraelského národa, to nebylo o nic lepší.

6) Závěr: Chvála všech správců

Hieronymus Bosch. Sv. Jan Křtitel. Olej na desce. Museo Lázaro Galdiano, Madrid, Španělsko (Pro zvětšení klikni)

Zbývá tedy závěrečná jednoduchá otázka a na ní jednoduchá odpověď: Kdo byl po období oněch dvou tisíciletí po Kristově smrti spolu s Abrahámovými potomky nositelem, zachovatelem a správcem Božích výroků?

Bez ohledu na jejich mravnost či ostatní činy, Bůh touto činností pověřil církve vzešlé ze sborů založených Božím svatým duchem v roce 33. n.l. a později. Byla to zprvu církev kristovsko apoštolská, později přerůstající v církev řecko a římsko katolickou, ke kterým se nakonec přidala ještě církev protestantská. Tato konfesně různorodá, ale jednoznačně křesťansky orientovaná, církevně správcovská činnost trvá dodnes, a bude pravděpodobně trvat až do té chvíle, kdy Ježíš přijde „na oblacích“.

Mají se proto ti, kdo jsou členové novějších křesťanských denominací, žárlivě zalykat neupřímnými slinami těch, kteří se k biblické hostině dostali až o pár tisíciletí později? Mají překrucovat historii a vyhrabávat všechnu hrůzu, jejímiž podílníky výše uvedené církve nesporně byly, a zapomínat na všechnu dobrou práci, která pro Boha a Bibli byla vykonána? Nikoli. Ať se spíše radují, že to všechno tak dobře dopadlo. A s úctou si připomínají, co pro ně mnozí věřící, kteří tady byly dávno a dávno předtím, než tyto nové skupiny vznikaly, udělali. Protože právě proto, že se jiní po staletí v potu tváře lopotili, oni, nováčci na náboženském poli, mohli z této lopoty v období svého vzniku sklízet hojné plody.

Účelem tohoto pojednání, jak je zřejmé, není diskuze o pravdivosti či nepravdivosti různých učení, tak jak jsou rozdílně podávána tou kterou náboženskou skupinou. Ani na okamžik také nebylo jeho účelem pátrat navíc po tom, která taková skupina je nejlepší a nejpravdivější. Naproti tomu, pojednání sledovalo následující cíle:

• Poukázat na to, že uchovávat a předávat Boží slovo je stejně důležité, jako je zaznamenat.
• Doložit, že pro uchování a předání Božího slova byl Bohem vyvolen izraelský národ.
• Předložit myšlenku, že tento národ nebyl Bohem nikdy zavržen, naopak, že desetitisíce jeho příslušníků se stali základním kamenem nového, křesťanského náboženství.
• Ukázat, že toto nové křesťanské náboženství bylo Bohem rovněž pověřeno k uchovávání a předávání Jeho posvátných výroků.
• Osvědčit, že této role se zhostilo dobře a k prospěchu mnohých, kteří přišli později.

Závěrem proto připomeňme, že ve Filipanům 1:15-19 apoštol Pavel vysvětluje, jak zvěstování a uchovávání víry nedokonalými lidmi probíhá v jeho době, a bude proto probíhat i v budoucnosti:

„Někteří káží Krista ze závisti a soupeření, ale jiní také z dobré vůle. Ti druzí veřejně oznamují Krista z lásky, neboť vědí, že jsem zde postaven k obhajobě dobré zprávy. Ale ti první to dělají ze svárlivosti, ne z čisté pohnutky, neboť se domnívají, že mi v mých vězeňských poutech způsobí soužení. Co na tom? Nic, jedině to, že každým způsobem, ať předstíraně nebo pravdivě, je Kristus veřejně oznamován, a z toho se raduji.“

Hosana všem, kdo to pochopí.

Jakoubek ze Stříbra

Úvaha dokončena v srpnu 2000 (revidováno v lednu 2006).

---

Prameny:

Svaté Písmo — Překlad nového světa (se studijními poznámkami), 1984 (revidované vydání), vydala Watchtower Bible and Tract Society of Pensylvania

Hlubší pochopení Písma, 1988, vydala Watchtower Bible and Tract Society of Pensylvania

Všechno Písmo je inspirováno Bohem a je užitečné, 1990 (revidované vydání), vydala Watchtower Bible and Tract Society of Pensylvania

Strážná věž, 15.6.1992, vydala Watchtower Bible and Tract Society of Pensylvania

Církevní dějiny (Ecclesiastica historia), Novák, J., Kniha I., kap.2, Praha: Česká katolická charita, 1988

Malá československá encyklopedie, 1986, ČSAV

Člověk, dobro a zlo, Erazim Kohák , 2000, Praha: Ježek. 

---

Ohlasy a diskuze - zde

© Straznavez.CZ, www.straznavez.cz