Rozhovor s Michalem M. Malým o pomezí mezí členstvím a odpadlictvím

Život v šedé zóně

Zdeněk Vojtíšek, (Rozhovor vyšel v časopise Dingir, č.3, 2007)

Michal M. Malý je svědek Jehovův, který se angažuje ve Spojenectví svědků Jehovových za reformu v otázce krve (AJWRB). Používá pseudonym, neboť kvůli postoji Spojenectví vůči doktríně o odmítání krevní transfúze by mu hrozilo vyloučení z Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi. O vývoji této doktríny publikuje články na Internetu i v časopise Dingir.

Vnímám vás jako člověka, který stojí na pomezí mezi plnou vírou v doktríny svědků Jehovových a tzv. odpadnutím. Vidím to správně?

(Ilustrační obrázek převzat z filmu The Wall)

Svědkové Jehovovi jsou specifickou organizací v tom smyslu, že mezi vnějším světem a tím, co je uvnitř, existuje velmi vysoká a pevná zeď. V té zdi jsou okénka, jimiž je možno nakukovat, ale ti, kdo jsou uvnitř, a ti, kdo jsou vně, nejsou dost dobře schopni se navzájem pochopit. Na straně svědků je důvod v jejich představě, že před světem kolem se musí chránit. Je samozřejmě pravda, že ve společnosti je mnoho špatného, ale svědkové tu špatnost vidí úplně všude, neustále o těchto špatnostech mluví, a chybí jim v tom jakýkoli nadhled. Informace o světě za zdí mají dvojím způsobem filtrovány: jednak literaturou svědků, která jim předkládá jenom vybrané informace, jednak si informace filtrují ve své mysli sami.

Jakým způsobem?

Pokud jim něco nezapadá do jejich naukového systému, který si postupně osvojili, a který má důkladně propracovanou logiku, tak to vytěsní. Jsou naučeni raději vůbec neuvažovat o věcech, které se jim do onoho systému nehodí.

A na vnější straně té zdi?

Společnost okolo také nevidí, jací svědkové ve skutečnosti jsou. Svědkové mají mnoho kladných vlastností. Stát se svědkem je pro mnoho lidí záchrana. Přijdou k Bibli, začnou žít slušně a mravně, a to jistě znamená mnoho pozitiv pro jejich život. Okolní společnost ale vidí těmi pomyslnými okénky spíše extrémy: to, že svědkové odmítají transfúze, že neslaví vánoce, že mají aféru s pedofily, že stále zvoní na dveře... Ale ve skutečnosti jsou v této organizaci mnohem záludnější a veřejnosti většinou skryté věci.

Co máte na mysli?

Extrémní případy smrti kvůli odmítnutí transfúze a podobně se týkají jen malé části lidí. To samozřejmě nesnižuje jejich závažnost. Závažné je působení, které se týká životů téměř všech svědků, například tlak na to, aby se vzdali dětí, vyššího vzdělání či přátelství s lidmi, kteří nejsou svědky. Takové zcela normální věci pak člověku nutně chybí, i když si stokrát denně namlouvá, že je spokojený a šťastný průkopník anebo třeba šťastná manželka vysoko postaveného krajského dozorce. Z těchto osobních a vlastně vynucených obětí vznikají dlouhodobé konflikty mezi podvědomím a vědomím, mezi tím, co podvědomí a svědomí cítí, a mezi nároky, které jsou na ně kladeny. Navenek se pak takový konflikt projeví například různými nevysvětlitelnými psychosomatickými obtížemi.

Jak může organizace kontrolovat tak osobní volby, jako jsou děti nebo vzdělání?

Oficiálně a prvoplánově si samozřejmě organizace svědků něco takového dovolit nemůže. Nezákonně by omezovala osobní svobodu. Používaná taktika je jednoduchá a po desetiletí fungující. Svědkům je neustále zdůrazňováno, že svět stojí na pokraji Armagedonu, po kterém nastane pro svědky věčný život v pozemském ráji. Je tedy přirozené, že by měli veškeré úsilí věnovat kázání a varování lidí před tímto koncem, a že na rození dětí a další vzdělávání budou mít spoustu času v novém světě. Již v roce 1920 vyhlásil druhý prezident svědků J.F.Rutherford, že „miliony nyní žijících nikdy nezemřou“, protože Armagedon je za dveřmi. A tak mnozí svědkové zemřeli bezdětní, a jejich celoživotní profesí byla kolportáž publikací společnosti Strážná věž.

Viz článek: Svědkové Jehovovi proti vysokoškolskému vzdělání

Moje první otázka se týkala jakéhosi pomezí. Vy se tedy snažíte tuto zeď ignorovat nebo ta okénka aspoň trochu zvětšovat.

Ano. Snažíme se zprostředkovat vzájemnou výměnu informací na obě strany. Mezi svědky jsou lidé, kteří si uvědomují, že svět není černobílý, a že to, co je za zdí, není vše jen špatné. Žijeme v jakési šedé zóně. Jakmile však je takový svědek odhalen, je exkomunikován. Je vyvržen za onu zeď – svědkové přestanou od něj poslouchat i to málo, co nyní poslouchají, a on také přestaneme být tak vnímavý na to, jaká je za zdí atmosféra.

Je v této šedé zóně hodně svědků?

Svědků, kteří si uvědomují, že ne všechno je v jejich organizaci v pořádku, je pravděpodobně docela dost. Ale chováme se podobně, jako to bývalo za komunismu: hovoříme o tom jenom doma nebo mezi nejbližšími. Určitě takových není většina svědků, ale znám mnoho lidí, kteří už léta vědí, že něco mohou říci v Sále království (v modlitebně svědků), něco jenom doma, a něco si dokonce mohou jenom myslet. Je zajímavé, že někteří jsou i „starými kozáky“, dlouholetí starší ve sborech. Mnozí však stále čekají, že nesprávné věci, které v organizaci vidí, vyřeší Bůh. Někteří si však uvědomí svoji osobní odpovědnost, a začnou jednat podle svého svědomí. To pak obvykle také znamená, že již dále nechtějí být představiteli sborů – staršími.

Také tento postoj musí přece po určité době vést k psychosomatickým potížím.

Mezi svědky je velké množství lidí s psychickými problémy. Mnozí z nich si však odmítají připustit, že se nestanou šťastnými tím, že si o tom budou denně číst ve své literatuře. A tak navštěvují různé lékaře s různými jinými obtížemi – typický je pro svědky „únavový syndrom“ a samozřejmě další nemoci, kde psychika a podvědomí hrají výraznou roli: bolesti zad, bolesti hlavy, potíže se spánkem, žaludeční obtíže atd. Základem léčby je odhalit příčinu problému, v tomto případě již zmíněného konfliktu mezi podvědomím a nároky vědomě na sebe kladenými. Pokud se příčina najde a pojmenuje, je to první krok k uzdravení.

(Ilustrační obrázek převzat z filmu The Wall)

Týká se rozpor mezi myšleným a vyřčeným často také doktríny o odmítání transfúze krve?

To, že s touto naukou není něco v pořádku, si uvědomuje velké procento svědků. Tato nauka se totiž neustále mění, a hranice toho, co se z krve a jejích frakcí může přijmout, se stále rozšiřují. To je určitě dobře, ale pořád se dějí případy, kdy svědkové obětují svůj život kvůli neznalosti toho, co by už mohli přijmout, aniž by tím přestoupili aktuální verzi této nauky.

www.krev.info

Aha. Takže proto vzniklo "Spojenectví svědků Jehovových za reformu v otázce krve".

Ano. Tato skupina vznikla roku 1997 ve Spojených státech. Jejími zakladateli bylo 8 členů výborů pro styk s nemocnicemi. Tyto výbory jsou jakýmisi nárazníky mezi nemocnými svědky a lékaři, kteří je ošetřují. Členové výborů mají zprostředkovat výměnu informací, ale tím zároveň již svojí prostou přítomností vykonávají i nátlak na pacienta, aby vytrval ve svém odmítání transfúze. A přímo tlačí na lékaře, aby toto odmítání respektoval. Skupinu členů těchto výborů, kteří tehdy měli velmi osobní zkušenosti s aplikací této nauky v nemocniční praxi, spojilo poznání, že tato nauka není správná. Sepsali prohlášení pro ústředí svědků (tzv. vedoucímu sboru) v Brooklynu. Vedoucí sbor o tomto prohlášení jednal, ale nijak na něj bezprostředně nereagoval. Stanovisko této skupinky ovšem vešlo díky internetovým stránkám ve známost mezi svědky ve Spojených státech a dále ve světě. Brooklynské ústředí nakonec muselo reagovat, a tak od roku 2000 vycházejí v hlavním časopise svědků - ve Strážné věži - články, které postupně rozšiřují hranice toho, co je dovoleno. Články se sice tváří, jako by v nauce o odmítání transfúze zůstalo všechno při starém, ale ve skutečnosti pomalu dovolují svědkům přijímat stále více krevních frakcí.

Ve většině naléhavých situací je třeba transfundovat celou krev, nejen nějaké frakce. Netýkají se tedy drobné posuny v nauce jen velmi malého počtu případů?

Plná krev se používá v dnešní době výjimečně - méně než v desetině procenta případů. Transfuzní stanice krev zpracovávají a rozdělují na jednotlivé složky (frakce). Máte ale pravdu, že ani uvolněná politika vůči krvi neřeší většinu případů. Nejčastěji používané frakce – erytrocyty a plazma - jsou u svědků stále na seznamu nepřijatelných složek. Velký pokrok se však děje v použití hemoglobinu, což je frakce krve přenášející kyslík. Používá se hovězí hemoglobin, a zatím se zdá, že jeho podávání je nejen účinné, ale hlavně bezpečné. Je samozřejmě paradoxní, že přípravek vyrobený z kravské krve je (naštěstí!) pro svědky akceptovatelný. Jeho zavedení do běžného použití v urgentní medicíně by vyřešilo zbytečná úmrtí kvůli náhlým krevním ztrátám např. při nehodách.

Proč lidé ze Spojenectví (AJWRB) zůstávají v anonymitě na „svědkovské“ straně zdi? Nebylo by snazší (a nakonec i poctivější), kdyby na špatnost nauky o odmítání transfúze poukazovali otevřeně z druhé strany barikády?

Myslím, že pohnutky k tomu jsou dvojí. Na jedné straně Spojenectví chce zprostředkovat nezávislé informace především svědkům, a kdybychom organizaci opustili (anebo vyšli z anonymity a nechali se vyloučit), svědkové by nás přestali poslouchat, protože bychom byli za zdí. Je úplně něco jiného, když si svědek přečte na internetu informace od jiného svědka, než kdyby mu úplně stejné informace chtěl poskytnout lékař nebo bývalý svědek. V těchto případech by fungovalo ono černobílé vidění, které by tyto informace prostě vytěsnilo. Naše Spojenectví naopak může jednotlivému svědkovi ukázat, že není sám se svými obavami z této nauky, a že i jiní svědkové uvažují podobně jako on. Díky tomu, že mu to říká bratr nebo sestra, může svědek začít uvažovat.

(Ilustrační obrázek převzat z filmu The Wall)

A ten druhý motiv, proč Spojenectví zůstává v šedé zóně?

Tím je to, že od svědků se velmi těžce odchází. Od svědků nelze jednoduše odejít do nějaké jiné církve nebo zůstat bez církve. Pro všechny svědky, a zvláště pro ty, kdo mezi svědky vyrůstali, znamená odchod totální sociální izolaci a někdy i velmi těžkou ekonomickou a emocionální ztrátu. Příbuzní a přátelé z řad svědků (a mnohdy to jsou jediní příbuzní či jediní přátelé, které „odpadlík“ doposud měl) ukončí ze dne na den s odpadlíkem jakýkoli kontakt. Podle učení svědků Jehovových není možné s odpadlíkem mluvit ani mu třeba podat ruku, aniž by sám svědek za to nebyl vyloučen a sám se nestal stejným odpadlíkem. Pokud se odpadlíkem stane někdo, kdo mezi svědky žil třeba čtyřicet let a za tu dobu obětoval své víře vzdělání, zaměstnání nebo rodinu, má to ohromně těžké.

Není tedy divu, že o svých pochybnostech svědkové raději veřejně nemluví, anebo si na ně dokonce zakazují myslet.

Ano. Navíc zbylí svědkové si musí odchod svého bratra nebo své sestry nějak vysvětlit. Od svědků by přece žádný zbožný a mravný člověk nemohl odejít, takže se odpadlíkům připisují nejrůznější poklesky, aby jejich odchod byl snáze vysvětlitelný. Odpadlík pak má na sobě i náklad pomluv a obvinění, jimž ani nemůže čelit. Nemůže nic vysvětlit, protože ho nikdo z jeho blízkých a milých, kteří mezi svědky zůstali, nechce ani slyšet.

Proto tedy uvažujete o poradenské práci pro ty, kdo společnost svědků Jehovových opustili. Jak si takovou práci představujete? S čím byste jim mohl pomoci?

To by bylo na další rozhovor … Zatím v plenkách je projekt Rozcestí (www.rozcesti.org), který má pomoci se zorientovat těm, kteří prošli zkušeností v totalitně vedené organizaci typu svědků či jiné podobné. Mluvili jsme o psychosomatických potížích mezi členy organizace, a proto bude potřeba kromě laických dobrovolníku navázat spolupráci i s odborníky z oblasti psychologie a psychiatrie. Znalost zcela specifické svědkovské podoby „církevního práva“ zase může pomoci například ve sporech o děti, v případech zneužívání apod.

Pokud má společnost svědků Jehovových tak totalitní rysy, jak říkáte, můžete vůbec věřit v reformu? Vaše Spojenectví chce reformu v otázce krve. Ale je to vůbec představitelné?

Věřím, že to představitelné je. Od roku 1923 svědkové 30 let zakazovali očkování (např. proti neštovicím), a dělali to se stejnou vehemencí jako nyní se zákazem transfuzí. Tato nauka byla v padesátých letech minulého století odvolána a zapomenuta. To je historický precedens pro tvrzení, že stejným způsobem může dojít u svědků k opuštění nauky o krvi. Ale i kdyby ne, pokud by byl díky naší činnosti zachráněn jeden člověk, jeden jediný život, má to smysl.

Viz článek: Svědkové Jehovovi a otázka krve – čí volba a čí svědomí?

Děkuji za rozhovor.

Zdeněk Vojtíšek,
(Rozhovor vyšel v časopise Dingir, č.3, 2007)

Odkazy:

1. Vojtíšek Z. Život v šedé zóně. Dingir. 2007;10(3):96-97; http://www.dingir.cz/zivot_v_sede_zone.shtml.

Ohlasy a diskuze - zde