|
|
Proslov na krajském sjezdu. Luboš Kolafa, 1999. |
Mám rád Boha Jehovu.
Mám rád i jeho služebníky, kteří se rozhodli nosit starozákonní Boží jméno ve svém štítu i poté, co Bůh sám předal veškerou autoritu svému Synovi. Vážím si jejich horlivosti a obětavosti.
Obávám se ale jejich nedůvěry k Božímu Duchu a darům, jež dává.
Díky tomu, že jsem byl dlouhá léta SJ, rozumím dnes myšlení představitelů společnosti svědků Jehovových (Život uprostřed centralizované církve s jasně danými pravidly je jednodušší, přehlednější, dá se snadněji udržet morálka...)
Ve své zkušenosti chci vysvětlit, proč jsem zvolil cestu, která u některých mých přátel vzbudila lítost a možná i zlobu, a u jiných zvědavost a otázku 'proč?'.
Odbočil jsem z cesty mých přátel, ale neodbočil jsem z cesty, která vede k Bohu.
Vybral jsem si cestu, která je namáhavější, protože dává více prostoru Božímu Duchu, a tudíž vyžaduje také větší odevzdání se vůči němu.
(Související odkaz: Právní výbor ze dne 16.dubna 2007- zde 
)
Jak jsem potkal sám sebe
I. Kdo nezná mládí, nechápe dospělost.
Dětství
|
|
Chvilka volna. Věra a Luboš Kolafovi, Trhové Sviny, 1998 . |
Komunisti věřili v nový svět, který si sami vybudují. Věřili ve svojí vlastní sílu a rozum. Jak to dopadlo, dnes už víme. Kdo zavrhne moudrost předků, včetně jejich víry, přijde o základy na skále a staví na písku.
Moji rodiče věřili v mladý komunismus a jeho ideály. Přesto dovolili mojí babičce z otcovy strany, věrné katoličce, aby mě, ještě v plenkách, tajně odnesla pokřtít ke knězi. Tak se mi stala babička i kmotrou.
Křest dětí je sice mnoha lidmi odsuzován, já jsem však dnes za něj vděčný.
V církvi se tento křest bere jako inicializace lidí kolem dítěte k tomu, aby jej vedli k víře. A tak když jsem byl na prázdninách u babičky v jižních Čechách, býval jsem občas i v kostele.
O skutečnou inicializaci k víře se nevědomky postaral můj otec.
Po uvolnění hranic v letech 1968/1969 přivezl ze služební cesty z Rakouska mimo jiné také letáček, který nabízel zaslání Bible zdarma. Aniž to rodiče tušili, vyplnil jsem ho. Za půl roku přišla poštou česká kralická Bible.
Tehdy se mne dotkl poprvé Boží Duch. Bible mne zasáhla přímo do srdce.
Byl jsem rozhodnut následovat Krista.
Mládí
Jak slabý je člověk v rozpuku mládí! Jak přelétavou má povahu!
Pro první holku jsem opustil Nalezeného. Pro falešnou lásku kamarádů, jsem se vzdal lásky Kristovy. Pro let na křídlech rozpustilého mládí jsem odlétl z chrámové věže.
Netušil jsem, že Kristus stojí trpělivě opodál a čeká, jestli si to přece jenom nerozmyslím.
Dospělost
Když jsem pochopil marnost a nízkost svého života, začal jsem lézt na „rozhlednu“ dospělosti. Mezitím se rodiče rozvedli, cesty do Jižních Čech byly zavřeny pro mou špatnou pověst, a kolem jenom kamarádi, které “rozhledna“ příliš nebavila: „Kam pořád vzhlížíš? Z nebe nic nespadne!“
Já však už tušil, že spadne.
Bydlel jsem v Praze a miloval jsem zákoutí historické Prahy. Byla tehdy plná oprýskaných domů, krása starobylých fasád byla skrytá.
Moje cesta poprvé směřovala do kostela při klášteru Karmelitánek na Národní třídě. Kněze jsem však neoslovil. Přiběhl v texaskách, oblékl si roucho, odsloužil zpovědi a vrátil se do texasek. Nepřipadal mi dost náboženský.
Oklamala mě moje vlastní představa o víře.
Rozhodl jsem se hledat víru na nejvyšším místě.
Procházel jsem chrám sv.Víta na Hradě a snažil se oslovovat mladé kněze, kteří tam sloužili. Neměli ke mně důvěru. Moje dlouhé vlasy a texasky zase neodpovídaly jejich představě o člověku, který hledá víru. Nebo mě možná pokládali za nešikovného provokatéra.
A tak jsem byl nakonec mile překvapen profesionalitou podzemní konspirativní práce církve svědkové Jehovovi.
Nebáli se mluvit o víře. Slibovali odborné proškolení ve znalosti Bible. Byli milí a přátelští.
Po několika měsících jsem se stal oddaným, horlivým a sebeobětujícím se SJ. Byl jsem pokřtěn, stejně jako o rok později má manželka, ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého.
Mysleli jsme si, že také ve jménu větší svobody. Té, kterou dává Bůh.
Vůbec nás nenapadlo, že jsme se stali členy organizace, která se odděluje od celého světa i od náboženství.
II. Kdo nežil ve společnosti přísně oddělené od všech ostatních, asi nepochopí.
Horlivost, ale ne podle přesného poznání (1980 -1990)
|
| Společenství sboru. Luboš Kolafa, Milevsko, 1999. |
Že jsme sami sebe i naše dva kluky vedli k naprosté oddanosti a poslušnosti všech jejích pravidel?
Že jsme si vybírali taková zaměstnání, abychom měli co nejvíce času pro práci v církvi?
Výroba ilegální literatury, celé hodiny prochozené v parcích a spousty rozhovorů s lidmi všeho druhu.
Až dojemná starost o jednotlivce z našeho sboru.
Dvakrát týdně shromáždění a důkladná příprava na ně.
Duševně nemocný mladík u nás doma trávil týdně mnoho hodin až do noci a neměl se nikdy k odchodu.
Trpělivě jsme snášeli všechny možné povahy a spolu prožívali podivné osudy spoluvěřících. Ochotně jsme žili na okraji společnosti co se týče peněz a majetku.
Musím uznat, že lidská pospolitost v místním sboru byla za doby totality výjimečná. Neustálá hrozba zatýkání v nás vyvolávala asi stejné pocity, jako měli první křesťané v Jeruzalémě.
A dávala nám pocit, že něco proti totalitnímu systému děláme.
Co jsme získávali odměnou?
Krásná přátelství s lidmi z našeho sboru v Praze.
Veselé výlety do přírody.
Napínavou službu hlásání evangelia uprostřed nepřátel.
Pocit sounáležitosti. Pevné semknutí kamarádů, proti nimž stojí politický režim.
Jako starší ve sboru jsem získal výborná školení v řečnickém umění. Jako muž (každý mužský je ješitný) různé odpovědné funkce a autoritu nad více a více lidmi.
Kolem nás bylo mnoho podobně obětavých manželských párů, a vzájemně jsme se utvrzovali v názoru, že jsme nalezli nejlepší cestu pro náš život. Nic jiného jsme neznali...
Netušili jsme ještě, že jde vlastně o náboženský fundamentalismus.
(výpisek z knihy Fr. Koukolíka Homo sapiens Stupidus:
... fundamentalismus slibuje jednodušší, mravnější, přehlednější, zvládnutelnější, pochopitelnější a předvídatelnější svět.... vrací nejisté lidi do houfu...kontroluje je železnou rukou, nejlépe niterně...Jde o výměnu nejistoty spjaté se svobodou a odpovědným rozhodováním, za sebe samotné, za iluzorní jistoty. )
Odkud byla ta až nadlidská síla, která způsobovala skálopevné trvání příslušnosti svědků Jehovových, jež byla přísně uzavřená do sebe?
Jistě i tam působil Boží Duch. A možná i to, o čem je následující výpisek:
(Z knihy Kathen Taylorové Brainwashing (Vymývání mozku) :
Díky členství ve skupině může člověk zakoušet dva příjemné pocity: jednak není sám, a jednak nenese za nic zodpovědnost. Znamená to sníženou hladinu stresu, větší vyrovnanost, zdravější stravu a celkově méně stresující životní styl. Skupina svým členům přináší prospěch a psychickou podporu.)
V osmdesátých letech jsme s manželkou získali první výjimku z přísných pravidel konspirativního života organizace – mohli jsme pomocí našeho domácího loutkového divadla hrát biblické hry. Desítky hodin příprav, oblékání loutek do biblických oděvů, biblické kulisy, nahrávání dramatizace včetně hudby, miniaturní reflektory... to vše se pak vtěsnalo do půl hodinky loutkové hry. S divadlem jsme jezdili nejen po Praze... Nikdy nezapomeneme na dětské oči, které věřily, že loutky jsou živé bytosti.
Církev - společnost SJ, se pro nás stala představitelkou Boha na Zemi, prostředníkem mezi námi a Bohem.
Touhy (1990-1993)
Po čem jsme toužili? Co bylo naším snem?
Vyprávěli jsme si o tom, jak tu vybudujeme stejně kvalitní organizaci, jako jsme vídali na ilegálních fotografiích ze západu. Snili jsme o tom, jak zaplavíme Biblí celé Československo. Věřili jsme tomu, že ve svobodném státě se stanou všichni rozumní lidé svědky Jehovovými. Až nás uvidí v plné parádě, opustí lidé falešná křesťanská náboženství, a všichni přijmou to jediné a pravé.
Mým snem bylo být krajským služebníkem. Být člověkem, který bude mít na starosti tisíc a víc lidí a bude jejich moudrým přítelem a pomocníkem. Mé modlitby byly vyslyšeny. Manželka se modlila, aby to její introvertní povaha vydržela. Neměli jsme sice požadovanou délku praxe v církevních službách, ale měli jsme horlivost a ochotu obětovat sami sebe. Naši přátelé nám pomáhali, kde se jen dalo. Neměli jsme peníze ani na ojeté auto. Dostali jsme je. Naši radost kalilo tehdy to, že náš starší syn byl vyloučen. Ještě víc jsme se upnuli na Boha, rozhodli jsme se rozdat se druhým. Našimi spolupracovníky byly naše iluze, naše naivní víra a především velká touha být prospěšní.
A pak měli jsme dvě lásky, které máme dosud: milujeme Boha a taky moc lidi.
První kolo (1993)
|
| Manželka (5 let pomocná a 15 let pravidelná průkopnice) zavádí službu po telefonu. Věra Kolafová, Trhové Sviny, 1998. |
Bratři z okolí Prahy, z Posázaví, a pak především na Kladensku nám přirostli k srdci. Milovali jsme jejich obyčejný a normální přístup k víře a skutkům s ní spojených. Rozumnost, laskavost a toleranci. Měli jsme společné sny a ideály. Budovali jsme nadšeně nový teokratický svět.
Pak se najednou začala objevovat nová generace svědků.
Byli většinou mladí, ambiciózní, a měli pocit, že se musí zbavit starého 'balastu' totalitních věřících. Církev musí prosperovat, musí mít odborné manažerské vedení, musí rychle reagovat na pokyny z Prahy. „Stará garda by měla rezignovat a přenechat vedení mladým a perspektivním,“ snažil se mi vysvětlovat jeden z nich. Měl jsem tehdy autoritu zamknout dveře před takovým nerozumem. A také jsem to udělal. Podvědomě jsem věděl, že je nutné navazovat na předešlé. Tušil jsem, že revoluce vždy jen boří a málokdy má dost sil stavět.
Po našem odchodu do jiného kraje byly dveře odemknuty mužem, který pragmaticky pracoval na svém církevním postupu. Ačkoliv jsem v něm dříve viděl svůj vzor pro inteligentní a přesvědčivé vyučování, sundal jsem jeho ikonu ze své zdi. Otevřeně jsem mu vytknul, že dává přednost pravidlům církve před lidmi.
Druhé kolo (1994 - 1997)
|
|
Spolupráce s oblastním dozorcem. Pavel Sommr, Luboš Kolafa, Benátky nad Jizerou 1996 . |
Pomalu jsem ale začínal naši církev vidět jinak. Byl opravdu tohle můj sen? Cítil jsem tlak ze všech stran. Už jsem nebyl ten, kdo se má osobně starat o tisíce lidí. Nebyl jsem ten, kdo může osobně hledat a prosit o Boží moudrost. Všechno kolem nás bylo postupně svázáno do sítě církevní instituce. Bez jejích pokynů a instrukcí se nedalo nic dělat samostatně. Do sborů přicházelo měsíčně několik dopisů plných instrukcí co a jak vykonávat. Pod nimi vždy anonymní podpis: Vaši bratři. Už jsem nebyl ten, kdo má naslouchat druhým, mluvit utěšujícím způsobem ze srdce. Ponížil jsem na služebníka, který měl vždy vyndat příslušný dopis a přečíst trpícímu, co o tom říkají bratři v Praze nebo v Brooklynu. Jediným lékem na všechny bolesti se stal univerzální Paralen: kazatelská služba. „Pojď se mnou do služby a trápení přejde. Přijdeš na jiné myšlenky.“ Nerespektoval jsem tenhle návod. Dotazoval jsem se jiných krajských dozorců na jejich názor. S překvapením jsem zjišťoval, že ti, kteří měli stejný názor na účel naší služby jako já, postupně z této služby odchází. Později jsem zjistil, že byli odvoláni. Nastupovala jiná generace krajských služebníků. Jediným měřítkem pro ně byla vojenská poslušnost písemně nebo ústně dávaných pokynů. Za poslušnost a donášení informací byli mohutně chváleni. Pamatuji na jednu větu představitele SJ z Prahy: „Když se budeme rozhodovat, kdo má v nějaké kauze pravdu, jestli vy, krajští služebníci, nebo bratři ve sboru, spolehněte se, že stojíme plně za vámi.“ Nebylo mi z toho dobře.
Krajská služba měla své výhody. Nemuseli jsme chodit do práce. Měli jsme sice určenou pracovní dobu a jasně vymezené úkoly a neměli jsme svůj domov, což trápilo mojí manželku, ale měli jsme úctu druhých. Měli jsme servis na veškeré naše lidské potřeby. Mohli jsme všechen svůj čas věnovat službě církvi a Bohu. Tehdy se mi opravdu líbila nové metoda - schůzky před službou. Připadalo mi, že se vzájemně posílíme, když nás bude víc. Bylo úžasné vidět, jak se dříve jakoby neviditelní svědkové objevili v nějaké vesnici jako velký had, který oblehl všechny vchody domů najednou. Vyberte si: svět satana nebo život od Boha Jehovy. Smůlou bylo, že se o pár let později stala tato metoda měřítkem toho, zda jsi nebo nejsi dobrý svědek Jehovův. Kdo nechodil na schůzky, začal být kárán a byly mu odepírány dokonce výhody či přednosti ve sboru.
Intermezzo
Jako krajský dozorce jsem pomáhal starším v Berouně řešit problém celé skupiny lidí, kterým se tehdy říkalo 'odpadlíci'. Problém se táhnul ze sborů v Praze. Pokoušel jsem je pochopit. Byli mi totiž sympatičtí, a můj smysl pro spravedlnost mi říkal, že v mnohém mají pravdu. Snažil jsem se ve v nich vzbudit naivně důvěru, že se mnohé dá napravit trpělivostí a čekáním, a také jsem zkoušel prosadit některé jejich personální požadavky. Dva z nich jsem silou , přes nesouhlas starších, prosadil. Nakonec jsem se však zachoval, jak se ode mne očekávalo. V duchu interních směrnic společnosti jsem dal přednost klidu a pokoji pro většinu ve sboru, a podpořil jsem vyloučení lidí s jiným názorem. Dnes už vidím situaci plastičtěji a jinýma očima. Zkušenost lidí s jiným názorem jsem později dával starším v jiných sborech za příklad: naše tvrdošíjnost, netolerance, neústupnost a slepota ve víře může vést až ke ztrátě našich milých.
Po letech se o celé situaci vyjádřil jeden z bývalých členů odbočky: „Byl to fanatický hon na 'čarodějnice' a udělali jsme při něm mnoho chyb.“ V Berouně se to však patrně nikdo nedozvěděl.
Teprve nyní, když prožíváme stejnou situaci, chápu celou problematiku. Společnost svědkové Jehovovi radikálně odmítá jednotu v různosti (1.Kor 12:4-31), ale prosazuje naproti Božímu Duchu lidskou uniformitu. 6)
Třetí a poslední kolo (1997- 1999)
|
|
Škola průkopnické služby. Luboš Kolafa, 1998 . |
Jižní okraje Čech, zejména v pohraničních horách, se vyznačují ztíženým způsobem života. Je tu daleko za živobytím, život znepříjemňují drsné zimy, hluboké lesy, vysoké stráně kopců způsobují v údolí tmu i za dne. Lidé jsou nuceni spoléhat se více na druhé. Proto nechtějí mít ze sousedů nepřátele, kterým by na potkání metali do tváře, že jsou příslušníci falešných náboženství, že musí okamžitě opustit katolickou víru, jinak zahynou v Armagedonu. Na pomoc sem proto byli vysláni, nebo se horlivě sami vyslali, bratři a sestry z Prahy. Ale i ti byli po čase okouzleni prostou a upřímnou vírou katolíků v tradičně katolickém kraji. Očekávalo se tedy, že právě krajský dozorce napraví jejich nerozumné myšlení. Jenže před námi sloužil na Kladně a myslím i v Jižních Čechách jako krajský služebník další můj vzor lidskosti, rozumnosti a laskavosti. Člověk, pro něhož byl Bůh a člověk na prvním místě, a teprve pak náboženství a pak církev. Služebník, který se raději vzdal výhod krajské služby, než aby porušil onu prostou a jednoduchou zásadu z Božího slova.Bratři i sestry na něj vzpomínali jako na Člověka. Nedokázal jsem být tak svérázný jako on, ale i ve mně se už narodila myšlenka: „Buď obdržím výjimku, nebo končím.“
Konzultace s kladenským bořičem starých přístupů, který se nyní stal mým nadřízeným, ukázala jedinou možnou cestu. Neodejdu-li z krajské služby sám, budu brzy odvolán. Výjimky nesmí existovat. Různost se nepřipouští. Poslušnost bez jakékoliv výjimky je jediné řešení, které se připouští. Na žádné okolnosti se nebere ohled. Kam bychom v církvi přišli?! Nekompromisní velitel, který se prostřednictvím slov tváří na druhé velmi benevolentně, ale uvnitř je kovaný voják, který klidně nechá zastřelit dezertéra. Mojí ženě poradila jeho manželka: „Nesmíš si brát starosti lidí tak k srdci, to bys dlouho nevydržela.“
Nechtěl jsem se vzdát svých milovaných jižních Čech hned. Snažil jsem se vyhovět oběma stranám a spoléhal jsem v srdci na to, že se nenajde žalobníček, který by informoval o mé benevolenci. Ti milí lidé byli vděční za to, že nejsem žádný fanatik z Prahy. Ale v Praze už tušili své. Nejvyšší úředníci dávali najevo nespokojenost: „Poté co jsi odešel z Kladenska, započal tam velký růst ve službě Bohu.“ Intriky kladenského bořiče už začaly působit. Dovolil jsem si hodně, když jsem mu řekl: „Tam, kde není tolerance, vděčnost, laskavost a láska mezi lidmi, tam vznikají kasárna.“
Poslední sen (1999-2007)
|
| Společenství na zahradě sálu království v Plzni Doubravce. Na akci pro všechny děti ze sborů, přicházeli i nevěřící manželé a byli s námi šťastní. Luboš Kolafa, 2001. |
Zdejší sbory měly jeden vážný problém. Staří 'bojovníci za pravdu' tu veleli jako na vojně. Současný styl z Prahy jim velmi vyhovoval. Zatímco na Kladensku se starší bratři snažili navazovat na svobodu a víru z první republiky, propagovali lidství a víru se silou rozumu, plzeňští starší měli rádi církevní postupy, milovali písemné pokyny, chtěli být vážení konšelé, chtěli rozhodovat o každé maličkosti. Vlastně s nostalgií vzpomínali na totalitní režim, v němž byli nadmíru důležití. V tom jsem viděl svoji práci. Osvobodit sbor od úřednických postupů, osvobodit od svázanosti v řeči, od strachu říci upřímně svůj názor, i když není v souladu s pokyny a oficiálním výkladem. Zrušit některé zažité pověry a mylné názory. 'Velící důstojníci' a především některé jejich manželky se od začátku snažili vzít nás do svého 'velícího klubu'. Jenže netušili, že právě před takovými jsme utekli. Moje žena chtěla zase sloužit v průkopnické, jako před krajskou. Ráda s lidmi mluví o Bohu, ráda jim pomáhá i prakticky, ale nemá ráda, když se ženy stávají velitelkami ve sborech.
A tak postupně zdejší 'velitelé' začali chápat naše rozdílné smýšlení. V náš prospěch zatím hrála skutečnost, že si mysleli, že máme v Praze na nejvyšších místech mnoho známých, a že jen těžko by nad námi vítězili. Stáhli se proto do jednoho ze sborů, a tam se opevnili. Jejich sbor byl rezervovaný, přísný a žárlivý. Ostatní dva sbory začali prosperovat v upřímnosti, vzájemné důvěře, toleranci, lidé v nich radostně sloužili Bohu.
Další svůj úkol jsem viděl v akcích pro děti a mládež. Dosavadní praxe byla taková, že mladí se účastnili jen povinně církevních akcí. Když dorostli, odcházeli s ulehčením z církve. Ti co v ní naivně zůstávali a chtěli jí (jako já) změnit, byli vypozorováni, atakováni, a posléze z církve vyhnáni. Nikdo nebude bořit starý a dobrý zavedený pořádek. Chtěl jsem mladým pomoci vidět život s vírou jako radostný. A tak nastal čas výletů, čas víkendů na zahradě u sálu, čas malířského kroužku, čas hudební skupiny. Každý čas má však svůj konec. Staří 'velitelé' zjistili moje slabé vztahy s pražským vedením a začali psát oblíbené kritické dopisy. Vedení v Praze je rádo četlo. Pak začaly být nahrávány moje biblické přednášky a hledalo se, v čem jsem se odchýlil od osnovy předepsané naší společností.
„Nikdo tady nebude znesvěcovat půdu sálu království,“ prohlásil jeden z velitelů. Byl rudý vzteky, a jeho manželce šlehaly blesky z očí. A pak přišel první zákaz z Prahy. Veškeré akce pro děti se ruší. Do našeho sboru byl Prahou vyslán zvláštní průkopník. Nastěhoval se do služebního bytu, a první měsíce si osahával terén. Později za mnou přišel a řekl: „Nemohu souhlasit s tím, že porušuješ interní směrnice.“ Přiznávám, že jsem se rozzlobil, protože jsem tušil, co bude následovat. Ve druhém kole jsem byl svědkem velkého honu na bratry a sestry, kteří říkali jiný názor, nežli byl oficiální. Ten hon skončil jejich vyloučením. Tak se u svědků Jehovových říká exkomunikaci, a těm co neprojevují oficiální názor, se říká odpadlíci. Odvětil jsem mu: „Jestli zboříš, co tu dva roky buduji, budu naštvanej.“ „Sbor patří církvi,“ odvětil, „pamatuj si, že udělám to, co přikazuje Praha.“ To odpoledne skončil můj poslední sen. Trvalo to ještě tři roky, nežli jsme byli úplně vyloučeni z církve jako nežádoucí.
III. Jak mne znovu našel Kristus a já našel zase sebe.
Shrnu předešlé vyprávění do tří vět:
1) Za totality jsem poznal svědky starozákonního Boha Jehovy jako náboženství, které přemýšlí o Kristu a zkouší, jestli je opravdu Mesiášem.
2) Po revoluci se ze svědků Jehovových postupně vyklubala centrálně řízená, americká společnost se zaměřením na distribuci náboženské literatury, řídící se starozákonními pravidly, oblečena do ovčího roucha křesťanství s lidskými pravidly.1)
3) Krajská služba v Jižních Čechách mě vrátila do reality, a já si začal uvědomovat, že mnoho lidí upřímně věří v Krista, a zahrnul jsem je znovu ve svém srdci do Kristova plánu spasení. Tam byl úplný počátek mé nové cesty. Tehdy mne Kristus znovu našel a začal mne trpělivě učit. Jsem dosud na začátku své nové cesty, jako kdysi ve čtrnácti letech, kdy mě Kristus pomocí Bible oslovil poprvé. Vím že se musím znovu učit. Vymazat všechny zakořeněné synapse. Znovu přepočítat celý život. Zvolil jsem cestu, kterou stručně popisuji níže:
1. Začal jsem číst i jinou biblickou literaturu (ne jenom tu, co vydávají svědkové Jehovovi).2)
2. Přestal jsem se bát pochybností. 3)
3. Znovu, a nyní nezaujatě, jsem prozkoumal brožuru SJ – Trojice (podrobněji viz poznámky pod čarou).4)
Naše zkušenost není jako některé drsné příběhy, s nimiž jsme se již mohli seznámit.
Kromě setkání s několika nemyslícími fanatiky, kteří nepoctivě bojovali vůči mé osobě, s několika intrikány a kariéristy nemám žádné další traumatizující zážitky.
Myslím si však, že osobní poznání po skoro třiceti letech o tom, že svědkové nejsou skuteční následovníci Krista, jak o sobě tvrdí, je dostatečně traumatizující a bolestné. Moje poznání je takové, že v každé církvi se v určitou dobu najdou fanatičtí teroristé bratrů ve víře.Je-li však samotná struktura církve podvodnou vůči Kristu, je-li jenom lidským dílem, jež se tváří jako Boží nástroj, pak jde o duchovní úmyslné gangsterství, a to je pak opravdové duchovní trauma.
24.dubna 2007, Luboš Kolafa
Poznámky pod čarou:
1) Dobře myšlená rada: Právě distribuce literatury ve mně dnes vzbuzuje silnou nedůvěru. Prodej časopisů působí u svědků Jehovových jako odpustek. Čím více prodáš, tím více je ti odpuštěno (pozn.: odpuštění se dá odsloužit – nesprávný názor i mnoha lidí v jiných církvích - nejen u SJ) Rozdávání časopisů zdarma pak znásobuje počet časopisů a tedy se zvětšuje počet koupených odpustků. Na druhou stranu, totéž probouzí silnou nedůvěru u lidí vně, protože po patnácti letech kapitalismu už lidé za takovým podezřelým jednáním tuší kulišárnu.
2) Za své dodatečné vzdělávání jsem vděčný knihám pana Tomáše Halíka, který si zažil se svojí církví také svoje:
(výpisek z knihy Tomáše Halíka Co je bez chvění, není pevné)
Živá víra má vždy tvar otázek po Bohu. Víra bez otázek by mohla zarůst plevelem lidských předsudků, kulturně náboženského balastu. Stala by se ideologií. Bůh do Svatých písem vložil paradoxy a hádanky, aby uchoval volný prostor pro víru i pochybnosti. Boží rukopis poznáme podle jeho nepochopitelné důvěry v naší svobodu. Setkání s Bohem člověka osvobozuje od vyčerpávající 'hry na Boha', teprve po skutečném setkání s Bohem může radostně a pravdivě přijmout své lidství. V každém člověku se paralelně s katechizmy náboženství rozvíjí rovina zcela osobního hledání a nezaměnitelných zkušeností. Víra nespočívá v překonávání pochybností, ale i ve schopnosti je snášet a vydržet. Pochybnost chrání víru před modloslužbou, fanatismem a beznadějí. Teprve na cestě svobody poznáme úzkou cestu, na rozdíl od široké silnice poslušnosti.
(výpisek z knihy Tomáše Halíka Oslovit Zachea)
Kněží se zabydleli v tomto světě, vzdálili se od živého Boha a upadli do řemeslné kněžské práce. Plnili své povinnosti, ale ztratili ducha. Ztratili vnitřní radost a plodnost. Zůstali sice čistí, ale za cenu, že potlačili svůj lidský cit. Někdy se stávají až fanatiky a zlobí se na všechny lidi, kteří nežijí jako oni a nesmýšlejí jako oni....
…potřebujeme se zbavit kněžské pýchy, touhy panovat, nadřazenosti nad laiky, zákonické jistoty, že my všechno víme lépe, a už známe, zbav nás pokušení manipulovat s pravdou....
Víra se nerovná členství v instituci a nespočívá jen ve vykonávání obřadů. To vše víru provází, ale víra je tajemná jiskra, jež přeskočí mezi Bohem a duší, jde o milost víry. Víra musí někdy projít peklem pochybností a pouští Božího mlčení. Není cestou optimistických iluzí. Není to zpravidla jednoaktovka, ale hra o několika dějstvích. První dějství – dětství, vystřídá druhé – dospělost, a to se neobejde bez bolesti, konfliktů, hloupostí a bloudění ve slepých uličkách. Každá krize je však šance. Fundamentalismus ve víře je pokus přeskočit své vlastní pochybnosti a opevnit se v nadšení a jistotách. Připadá mi čestnější si přiznat nesrozumitelné. Víra je reinterpretace naší životní situace.
Nešiřme apokalyptické nálady, nechtějme vytloukat z lidského strachu náboženský kapitál.
Farizeové nenáviděli Ježíše, protože v něm viděli to, co jim chybělo. Neplačte nade mnou, plačte nad sebou...
Boží láska není podmíněná, není to něco za něco. Je to bezpečný prostor, kde člověk může být sám sebou. Miluje nás takové, jací jsme, a činí nás lepšími. Musíme mu však přiznat jeho svobodu být živým Bohem, a nebrat ho jako automat na splněná přání.
Oslovily mne též knihy dvou posledních papežů:
Joseph Ratzinger: O víře dnes (výpisek z knihy )
Musíme mít před očima, že církev není naše, nýbrž Krista. Pravá reforma je tam, kde necháme zmizet to naše, aby to Kristovo bylo lépe vidět. Světci reformovali církev tím, že reformovali sebe. Nepotřebujeme management, aby reformoval církev, potřebujeme světce.
(Výpisky z knihy: Jan Pavel II - Překročit práh naděje)
Kristus není moudrý anděl!
Apoštolské vyznání víry: Syn Boží se zrodil z Otce, přede všemi věky, ne stvořený, je jedné podstaty s otcem, skrze něho je všechno stvořeno. Je Bohem.
Osvícenectví
Všechno, co bylo v tradici evropského myšlení bytostně křesťanské, bylo odsunuto stranou. Osvícenectví definitivně potvrdilo čistý racionalizmus... Místo oltářů s Kristem zavedla francouzská revoluce kult bohyně rozumu. Volnost, rovnost, bratrství. Důsledkem je, že člověk se musí nechat vést rozumem, jakoby Kristus neexistoval, jakoby neexistoval Svatý Duch.
Církev je spíše organismus. Není ústředním bodem učení Bible. Díky všeobecnosti jednotlivé části církve sdílejí své dary s ostatními, takže díky vzájemné komunikaci vycházejí posíleni. Různé způsoby chápání a praktikování víry se vzájemně doplňuji, ne vylučují. Je třeba odhodit stereotypy a návyky a objevit jednotu, která už existuje, je třeba se hodně modlit.Rozdělení církví je cestou, jak objevit ohromné bohatství evangelia a vykoupení.
3) Nemyslím tím myšlenku u Jakuba : „Kdo pochybuje … nic neobdrží.“ To se týká modlitby. Tam opravdu nejsou pochybnosti na místě. Pochybnost, kterou mám na mysli, chrání víru před lidmi - modloslužbou, fanatismem a beznadějí.
4) Komentář k trojici: Sám jsem byl překvapen tím, jak snadno ve mne zemřel bojovník proti nauce o trojici.
Kdysi jsem obdivoval lidský rozum, s jakým je napsána brožurka SJ proti trojici. Připadala mi výtečně logická. Až za pomoci opačných názorů jsem pochopil, že pisatelé brožury použili novodobý způsob racionálního myšlení - lidskou logiku, a přitom zapomněli na to nejdůležitější – na Božího svatého Ducha. Tedy na to, že Boží myšlení je jiné, než lidské.
Myslím, že jsem do skutečného křesťanství vstoupil až dveřmi pochopení trojice Boží. Právě nový rozměr Boha rozčiloval židovské vůdce v prvním století nejvíc. Skřípali zuby, když Krista obviňovali, že se činí Bohem. Teprve vztahy, jež se v trojjedinném Bohu odvíjí, mému myšlení odhalily nezměřitelný rozsah Boží lásky.
Trojice (tedy to, že je to mylná nauka) byla kdysi základním kamenem mého přesvědčení, že svědkové mají Božího Ducha, a dnes tatáž trojice (to, že je to správný pohled na Boha) mě přesvědčuje o tom, že Ducha postrádají. Teprve uznání Krista jako Pána v duchu biblických textů (Fil. 2:9-11 a 1.Jana 5:13-15, podle kterého se ke Kristu máme dokonce modlit), mi pomohlo poslouchat Boha Jehovu, a plněji využít všechna jeho opatření, včetně Ducha Božího. 5)
5) Vedl jsem stovky rozhovorů nejen s cizími lidmi u dveří jejich příbytků, ale také stovky rozhovorů s bratry a sestrami z organizace svědků Jehovových. Začalo mi svítat, že nepropagujeme učení Krista, nýbrž starozákonní, tělesné smýšlení, jež propagovali ctitelé Boha Jehovy před příchodem Krista. Ačkoliv se svědkové Jehovovi pokládají za křesťany, o Kristu v posledních dvaceti letech vyučují jen okrajově. (Nenapraví to ani letošní celý sjezd na téma Kristus, protože tam nebude zdůrazněno postavení, jehož se mu dostalo od Otce.) Jejich hlavním cílem je fundamentalistické uplatnění zásad Mojžíšova zákona na Kristovo učení. Tedy obrácený postup, nežli přinesl Ježíš, který starozákonní Písmo přišel naplnit Božím Duchem. Stejně jako jiná náboženství Knihy (Bible je pro ně víc, než Boží Duch, jež jí sestavil) se brání působení Božího Ducha na jednotlivce, neuznávají dary Ducha a neuznávají ani Krista jako hlavu sboru, ačkoliv to ve svých publikacích tvrdí. Svědkové Jehovovi přes všechna svá opačná tvrzení připouští působení darů Ducha jen v prvním století a jen do sestavení Bible. Dnes smí u nich mít 'ducha' pouze věrný a rozvážný otrok. Ostatní se duchem Ježíšovy svobody nesmí nechat ovlivňovat, protože by to narušilo jednotu. Lidé, kteří by dary Ducha projevovali, jsou označováni za podivné, a když se Ducha nevzdají, jsou vyloučeni, protože mají ducha satana. Podobně osočovali farizeové Ježíše. Hlavou sborů svědků Jehovových není v praxi Kristus, ale ústřední kancelář distribuce a propagandy v USA. Jinak by museli dát Kristu mnohem větší prostor. Jejich vyučování v konečném důsledku působí otroctví a strach. (viz Osm totalitních metod podle Roberta Liftona, níže) Ačkoliv se tomu nařčení velice brání, jejich nátlakové metody zastrašování členů je řadí mezi sekty (ne ve smyslu oddělení se od náboženství, ale ve smyslu metod, jimiž své členy oddělují od běžného způsobu křesťanského myšlení a života a informací). Myslím, že se zastavili ve stádiu židovství, jež slyší o Kristu, ale bojí se ho přijmout v plné míře, a brání se mu stejně jako někteří židovští křesťané, jež se stále vraceli ke starým věcem zákona. Teprve pochopením trojice se podobné církve zbavily předešlých nešvarů.
6) Jednota v různosti: 1. Korinťanům12:4-31: „ Jsou rozmanité dary, ale je týž duch; a jsou rozmanité služby, a přece je týž Pán;a jsou rozmanitá působení, a přece je to týž Bůh, který provádí všechna působení ve všech....Ale všechna tato působení provádí jeden a týž duch a každému zvlášť přiděluje, právě jak chce.“ To znamená, že je nutné dát Duchu prostor, a nehlídat lidskou silou se samopalem pravidel lidské hranice církve.
Osm totalitních metod podle Roberta Liftona:
1. Kontrola prostředí = kontrola jedincovy komunikace s vnějším světem, a tudíž jeho vnímání reality.
2. Mystická manipulace = vyvolávání určitých vzorců chování a emocí tak, aby se zdály být spontánní.
3. Požadavek čistoty = víra, že elementy, stojící mimo vybranou skupinu, by měly být zničeny, aby nekontaminovaly mysl členů skupiny.
4. Kult zpovědi = veřejná zpověď a její vynucování k omezení jedincova soukromí (např.osobní komentáře apod.).
5. Svaté učení = vnímání základních ideologických dogmat jako mravně nezpochybnitelných a naukově exaktních, čímž se zvyšuje jejich autorita.
6. Deformace jazyka = shrnutí složitých myšlenek do krátkých, definitivně znějících frází – klišé – ukončujících veškeré úvahy.
7. Upřednostnění doktríny před jednotlivcem = myšlenka, že dogma je pravdivější a reálnější než cokoliv, co může prožít jednotlivá lidská bytost.
8. Moc nad životem = právo kontrolovat kvalitu života, případně další osud členů i nečlenů skupiny.
Související odkazy
- Kolafa L. Právní výbor ze dne 16.4.2007. Infofórum StraznavezCZ, 28.dubna, 2007;
http://www.straznavez.cz/Dokumenty/Kolafapravnivybor.htm.
- Stříbrný J. Dopis pro Kolafovi. Infofórum StraznavezCZ, 26.dubna, 2007;
http://www.straznavez.cz/Zkusenosti/kolafovi_jakoubkuvdopis.htm.
- Malý M. Cesta k srdci krajského dozorce. Infofórum StraznavezCZ, 1.května, 2007;
http://www.straznavez.cz/Zkusenosti/kolafovi_rozhovor.htm.
© Infofórum Straznavez.CZ, www.straznavez.cz